Když jsem kolem půl deváté ráno doputovala na platformě, vyšší, než je moje IQ, do čekárny k očnímu (jelikož jsem se poslední dobou nemohla ubránit pocitu, že jestliže si nezajdu pro recept na nový brýle, tak brzo budu potřebovat slepeckou hůl), nenapadlo by mě, že to ve mně utvoří nutkání si založit blog.
Minuta po minutě utíkala a každou tuhle minutu provázelo vrzání, křupkání a přerovnávání protéz ze strany mých spolusedících. Rozhodně tam moje osoba snižovala průměrnej věk pacientů.
Nevěděla jsem, co dřív, jestli pozorovat svoje namožený nohy v těch krásnejch botičkách, který mají do pohodlnosti fakt daleko, otravovat kamarády na facebooku nebo přemýšlet nad smyslem života (v těchto úmorných chvílích většinou konstatuju, že žádnej smysl vlastně ani není). Jakmile jsem se už po padesáté dopočítala k desíti prstům na nohách, všimla jsem si pána, co vešel za pomoci berle do čekárny a napůl znuděně a otráveně se usadil.
Tak jsem ho chvilku nenápadně pozorovala. Pán se usilovně snažil přimět berličku stát, bez toho, aniž by se jí musel dotýkat. Líbilo se mi, jak do tak prosté věci dokáže být zabranej a krátit si tím čas. A takhle to naše bytí na tom světě dokáže být lehký, úplně nesnesitelně.
Smutný bylo, že pokaždé, kdy už to vypadalo nadějně, že se berlička udrží svépomoci, tak se ta svině převrátila.
Pán to potom vzdal. Vlastně úplně odešel z čekárny, nebavilo ho tam čekat. Já jsem mu byla aspoň vděčná za to, že tím krátil čas i mně a mohla jsem na chvilku vypnout. V souvislosti s tím jsem si vlastně dneska založila blog. Taková podpěrná berlička, která mě zachrání, když se mě zmocní neblahej pocit nudy, ze kterýho se dá maximálně vypsat.
Asi by mě ten důchodce poslal do prdele, kdybych si ho chtěla vyfotit, takže sem dám ilustrační foto v podobě mojí nejoblíbenější ulice v mé domovině, kterou proplouvám cestou domů.
Můžete si tam představit pána s berličkou na lavičce. Jakože nemusíte, ale můžete, chápete.
0 komentářů:
Okomentovat