Je tomu víc jak 10 let, co jsem poprvé slyšela Welcome To The Jungle a ihned se zamilovala do Guns N' Roses. Tohle mi vydrželo až doposud a hádám, že po zážitku z tohoto týdne mě to asi do smrti nepřejde!
Tuhle kapelu považuju společně s Alice In Chains a The Doors za svoji Svatou trojici mezi kapelama. Bohužel mi nikdy nebude umožněno zbylý dvě kapely vidět naživo v původní sestavě, jelikož lásky mýho života - Layne Staley a Jim Morrison - umřely dřív, než jsem jim byla schopná v tom zabránit. V Jimově případě jsem totiž ještě nebyla ani v plánu a v Layneho jsem chodila do Sluníček (oddíl ve školce).
Naštěstí jsou Guns z tohoto hlediska velcí držáci a i přes veškerý drogový, i alkoholový problémy byli schopni se udržet na nohách. No, možná ne úplně, mnohdy je někdo musel přidržovat - ale zvládli to.
Když přišla zpráva o reunion kapely a následný ohlášení celosvětovýho turné, tak jsem málem skočila radostí z okna. Ale neudělala jsem to, protože mám jistej pud sebezáchovy a asi bych je pak logicky neviděla, žejo. Protože by to se mnou pravděpodobně dopadlo hůř jak se Saxanou, a spadnout z okna přímo na hlavní silnici by pro mě znamenalo asi víc než jen zlomenou hnátu, jako tomu bylo v jejím případě.
Když přišla zpráva o reunion kapely a následný ohlášení celosvětovýho turné, tak jsem málem skočila radostí z okna. Ale neudělala jsem to, protože mám jistej pud sebezáchovy a asi bych je pak logicky neviděla, žejo. Protože by to se mnou pravděpodobně dopadlo hůř jak se Saxanou, a spadnout z okna přímo na hlavní silnici by pro mě znamenalo asi víc než jen zlomenou hnátu, jako tomu bylo v jejím případě.
Doteď mám v hlavě ten moment, kdy taťka kupoval lístek a já zrovna seděla ve škole, sklíčená hromádka neštěstí. Začala jsem dělat scény a pomalu sjíždět pod lavici, když mi přišla fotka lístku, kterej se přímo majestátně prsil přes celou fotku. Jasně, lístek sice nemá prsa, ale kdyby měl, tak se prsit určitě bude, protože měl na sobě napsaný GUNS N' ROSES!
Do Prahy jsem jela už o den dřív, abych měla jistotu, že budu mít dostatek času se na tuhle NADživotní událost nachystat. No, takže v den D jsem vstala pozdě, protože mi nezvonil budík. Klasika.
Když jsem dorazila s tříhodinovým předstihem na Letňany, hledala jsem si tam potenciálního partnera, abych se zabavila. Teda jako hodně pasivně, jenom očima. Pár takovejch se tam našlo.
Do Prahy jsem jela už o den dřív, abych měla jistotu, že budu mít dostatek času se na tuhle NADživotní událost nachystat. No, takže v den D jsem vstala pozdě, protože mi nezvonil budík. Klasika.
Když jsem dorazila s tříhodinovým předstihem na Letňany, hledala jsem si tam potenciálního partnera, abych se zabavila. Teda jako hodně pasivně, jenom očima. Pár takovejch se tam našlo.
Před začátkem samotnýho koncertu jsem měla nohy a záda tak bolavý, že jsem je chtěla zahodit a koupit nový, ovšem jakmile nastoupili GN'R s Welcome To The Jungle, tak mě rozpohybovali tak, že jsem málem byla členem menší potyčky v taneční drcanici, kde mi jedna paní drtila žebro a druhá madam mi loktem asi chtěla rozdrtit kost lebeční.
A i když mě mnoho lidí často považuje za strašnýho necitu (ačkoliv velice neoprávněně!), u něhož je pláč prakticky zapovězen, jakmile začaly znít přes celý Letňany první tóny Black Hole Sun od Soundgarden, na počest nedávno zesnulýho Chrise Cornella (což je mimochodem taky má modla), věděla jsem, že se mi rozteče řasenka rychlostí blesku a na konci songu budu vypadat jak Alice Cooper. V ten moment jakoby se celej svět zastavil, neubránila jsem se odvrácení pohledu od kluků na stage a čuměla jsem polovinu písničky do nebe, ač to zní sebevíc sentimentálně - věděla jsem, že v tu chvíli tam s náma Chris byl. A my mu veškerou svoji lásku posílali do nebe.
Jsem moc vděčná klukům za to, že díky Black Hole Sun připomněli rok 92, kdy Guns společně se Soundgarden a Faith No More ovládli Strahov.
A i když mě mnoho lidí často považuje za strašnýho necitu (ačkoliv velice neoprávněně!), u něhož je pláč prakticky zapovězen, jakmile začaly znít přes celý Letňany první tóny Black Hole Sun od Soundgarden, na počest nedávno zesnulýho Chrise Cornella (což je mimochodem taky má modla), věděla jsem, že se mi rozteče řasenka rychlostí blesku a na konci songu budu vypadat jak Alice Cooper. V ten moment jakoby se celej svět zastavil, neubránila jsem se odvrácení pohledu od kluků na stage a čuměla jsem polovinu písničky do nebe, ač to zní sebevíc sentimentálně - věděla jsem, že v tu chvíli tam s náma Chris byl. A my mu veškerou svoji lásku posílali do nebe.
Jsem moc vděčná klukům za to, že díky Black Hole Sun připomněli rok 92, kdy Guns společně se Soundgarden a Faith No More ovládli Strahov.
Koncert byl zakončen megalomansky a grandiózně ohňostrojem, konfetama a desetitisícovými davy řvoucích nadšenců. Krásný zakončení neskutečnýho mejdanu.
Pár poznatků z koncertu:
Ráda bych vzkázala dámám, co stály hned vedle mě, aby se příště před návštěvou koncertu nastříkaly deodorantem nebo se třeba umyly, protože jsem málem padla.
Dále bych chtěla pozdravit pána, kterej při Patience ochmatával svoji milou a ve víru vášní spolu ploužili takovým způsobem, že se otíral svou rukou o tu moji. V tom bych neviděla žádnej zásadní problém, kdyby si neholil ruce, což by taky nebyl problém, pokud by je měl oholený pořádně a ne ostrý jak struhadlo!
Dále bych chtěla pozdravit pána, kterej při Patience ochmatával svoji milou a ve víru vášní spolu ploužili takovým způsobem, že se otíral svou rukou o tu moji. V tom bych neviděla žádnej zásadní problém, kdyby si neholil ruce, což by taky nebyl problém, pokud by je měl oholený pořádně a ne ostrý jak struhadlo!
A taky mám nutkání natočit pokračování veleúspěšnýho videa jedné zoufalé slečny - Hledám kluka z autobusu. Akorát bych to přejmenovala na - Hledám Slovince, co vypadá přesně jako Layne Staley. V rámci našeho vzájemnýho okouzlení se jsme si sice spolu dali pivo, debatovali o oblíbených písničkách od Guns N' Roses, řešili studium, jeho cestu na fesťák elektro hudby a podobný kraviny, ale nějak nás nenapadlo si na sebe dát kontakt nebo si říct aspoň křestní jméno. No, prosím, tohle jsou podle mě alarmující znaky demence.
Když už jsme u té demence, tak jsem si až doma uvědomila, že mám fotky maximálně tak Slashe. Paradoxně mojí největší láskou z kapely byl vždycky Duff, jenže toho jsem neměla čas fotit, jelikož jsem měla na práci házení svůdných pohledů, ječení, upravování si vlasů a nevim-co-ještě.
No a navíc baterka v mobilu už to taky měla ten večer za sebou.
0 komentářů:
Okomentovat